Jaký má smysl pořádat Noc venku a podobné akce?
Řekl bych, že dva. Jedním je znovu dostat do povědomí problematiku bezdomovectví. Přestože si myslím, že se situace lepší, tak je to téma pořád trošku na okraji. Druhá věc je těm lidem nějak pomoct, udělat sbírku, dát jim možnost se najíst a vytvořit pro ně nějaký jejich den, svátek, který je věnovaný jim.
Zajímají se podle vás lidé o bezdomovce?
Myslím si, že ze strany studentstva nebo mladých lidí je čím dál větší zájem, ale u těch starších ročníků jsou časté předsudky, vidí to černobíle, že si za to můžou jen sami. Výjimku z této skupiny tvoří věřící, kteří se někdy snaží až úplně nekriticky pomáhat třeba tím, že dávají těm lidem peníze, což není úplně nejlepší přístup.
Kolik v Brně žije bezdomovců?
Nedávno bylo sčítání, podle kterého je to asi 1900 lidí. Odhadujeme, že to skutečné číslo bude vyšší, že jich jen v Brně žije okolo tří tisíc.
Jaká skupina lidí je mezi bezdomovci nejvíce zastoupená?
Nejčastěji jsou to lidé mezi čtyřiceti a šedesáti lety, ale jsou mezi nimi i mladší nebo starší. Většinou jsou to lidi vyučení, nedoučení, někteří mají střední školu a přibývá i vysokoškoláků.
Jaké jsou nejčastější důvody, proč lidé skončí na ulici?
Je to složité, každý je jiný příběh a je potřeba se jimi zabývat individuálně. Důvody, které k tomu bezdomovectví vedou, jsou různé, ale za svou čtrnáctiletou praxi jsem vysledoval tři takové zásadní hendikepy, které se u nich vyskytují: sociální, psychologický a mentální.
Sociální se vztahuje k tomu, že dost často vychází z nějakého patologického prostředí - buď neměli rodinu, nebo byla zcela nefunkční, nebo vyrůstali v ústavech. Psychický hendikep je velmi rozšířený - zhruba šedesát až sedmdesát procent lidí bez domova má nějakou psychiatrickou diagnózu nebo poruchu osobnosti. U pěti až deseti procent lidí se pak objevuje mentální hendikep, některé věci si nedají do souvislostí a jsou velice zranitelní.
Takže to jsou takové latentní důvody, a pak samozřejmě existují ty klasické důvody, nějaká poslední událost, která to nastartuje, přijdou třeba o práci nebo o partnera a nedokážou se postavit na vlastní nohy, postarat se o sebe, nemají dost financí. Ty případy jsou opravdu různé, takže se nedá říct jednotně, že potřebují to nebo ono. Jsou lidé, kteří potřebují podporu, tedy potřebují projít nějakým zařízením, které jim pomůže. Jsou lidé, kteří můžou okamžitě nastoupit a bydlet a chybí jenom to bydlení a jsou lidé, kteří potřebují specializované zařízení typu chráněné bydlení nebo sociální byty a tak dále. Každý ten člověk je jiný, každý má jiné schopnosti, dovednosti a od toho se to odvíjí.
Ve společnosti je zažitá představa, že mnoho bezdomovců propadlo alkoholismu.
To je pravda, ale jen u malého procenta lidí bez domova to byla příčina toho bezdomovectví. Alkoholiky se stávají až poté, alkohol jim často slouží jako dostupné antidepresivum, které jim jakoby pomáhá nadlehčit jejich situaci a zažít nějakou euforii. Samozřejmě to není řešení.
Dokážou se lidé bez domova z této svízelné situace dostat?
To záleží na vůli každého z nich. Je to strašně složité. Já spatřuji jeden z největších problémů v tom, že ten dotyčný člověk ztrácí jakoukoliv motivaci a oporu. Řeknou si třeba: ‚jako otec jsem selhal a pro koho já se mám teď snažit, zatnout zuby a například řešit ty dluhy?‘
To stačí nejít na úřad práce nějakou dobu, není tedy placené sociální zdravotní, dvakrát ho chytnou v tramvaji, neodhlásí se z trvalého bydliště, nabíhá dluh za popelnice a najednou za pár let, za dva tři roky má ten člověk třistatisícový nebo půlmilionový dluh za různé věci a do toho vlastně přicházíme my nebo sociální pracovníci a snažíme se s tím člověkem pracovat.
Ten dotyčný si ale často říká: ‚proč já to mám dělat, já nemám nikoho, kdo by mi dal najevo, že jsem pro něho důležitý, pro bývalou manželku jsem nula, děti už o mě dávno ztratily zájem, mám ty dluhy. Proč se mám snažit, když to vlastně budu splácet, tak budu mít stejné peníze nebo naopak ještě horší, než když to nebudu řešit nebo budu na sociálních dávkách?‘
Jak se je snažíte v tomto bodě motivovat?
Snažíme se navázat aspoň nějaké kontakty s někým z rodiny toho dotyčného - například s dcerou. A snažíme se mezi nimi vytvořit nějakou vazbu, aby měl ten člověk pocit, že někomu na něm záleží. Jinak je to strašně složité.
Bezdomovci si uvědomují, že jediný, kdo je chápe a kdo jim rozumí, je zase bezdomovec, a ten je pochopitelně nebude motivovat ke změně. Oni se spolu přežívají, ale tak se z toho ven nedostanou. Happyendy se nekonají každý den. Často se objevují také výkyvy, že nějakou dobu fungují, pak zase poleví, pohybují se v takové spirále nahoru dolu.
Největší šance je samozřejmě u těch mladších a těch, kteří nejsou bezdomovci dlouho. Čím je člověk na ulici déle, tím je složitější návrat. Někteří lidé jsou na ulici už od revoluce, nemají pětadvacet let občanku a vůbec je to netrápí.
Oceňují lidé bez domova, když jim přichystáte akci, jako je Noc venku?
Zase záleží, jak kdo. Bezdomovci, kteří jsou dlouho venku, se často naučí natahovat ruce a berou to jako samozřejmost, ale jsou i takoví, kteří si toho váží a přijdou pak za námi a řeknou, že jsou strašně rádi, že se konala tahle akce.
Překonala letošní účast loňskou, kdy se Noc venku konala v Brně poprvé?
Letos je účast lepší, souvisí to s počasím, loni byla strašná zima a lilo. Dneska nám počasí přálo, ale pořád je zima. Kdyby to bylo na mě, tak bych posunul termín třeba na začátek září, to by se asi našlo víc lidí, kteří by byli ochotní si spaní venku vyzkoušet. Termín je ale stanovený z Ostravy, kde ta značka vznikla. Ale myslím si, že ještě lepší než přespat, je o té problematice mluvit a těm lidem pomáhat.