Rozhodla jsem se napsat tento dopis kvůli události, která už navždy změnila můj přístup k životu. A také proto, aby si už nikdo nemusel projít tím, čím jsem si vlastní vinou prošla já.

To, co se mi stalo koncem února na Brněnské přehradě, dalece přesáhlo hranice mé dosavadní představivosti a silou emocí i všechny zážitky. Dnes už jsem tady nemusela být. Chtěla bych vám proto předat svou zkušenost, jak moc je nebezpečné pohybovat se po zamrzlých přírodních vodních plochách.

Lákalo mě zabruslit si v otevřeném prostoru, vychutnat si pohledy na krajinu a přesouvat se po ledě, který se konečně na přehradě vytvořil a byl téměř dokonale hladký. Na internetu jsem viděla videa bruslařů a na Facebooku komentáře, že se není čeho bát.

U přístaviště jsem potkala staršího pána. Neměla jsem úplně dobrý pocit, ale obavy se začaly rozplývat, když mě ujistil, že led už by měl být stabilní. Téměř ve stejnou chvíli se ke břehu vrátil mladý muž, zouval si brusle a liboval si, že takhle perfektní bruslení ještě nezažil.

Led nebyl mokrý a neviděla jsem ani žádné praskliny. Po chvíli bruslení podél břehu jsem se vydala trasou, kterou mi jeden z bruslařů doporučil a kterou se sám několik minut přede mnou vydal. Sám tamtudy projel!

Vždycky jsem si myslela, že led se prolamuje tak, jak to znám z filmů. Že se postupně za hlasitého praskání tříští, že se šíří pukliny a je šance utéct. Proto první, co jsem cítila, byl obrovský šok. Nevěřila jsem, že se to stalo. Nebyla to ani sekunda, byla to setina sekundy. Je to, jako když vás někdo v jediném okamžiku hodí do sudu. Jste po krk v ledové vodě a nevěříte tomu. Nic a nikdo vás nevaruje.

Zoufale jsem chtěla ven, ale mokrý led mi klouzal a ulamoval se pod rukama. Oblečení ztěžklo snad o dvacet kilo a táhlo mě dolů, na nohou brusle. Pravidelně sportuji, mám dobrou kondici, ale vyšvihnout nohy nad led jsem nedokázala. Z krku se mi dral jen zoufalý hrdelní, zvířecí, instinktivní křik o pomoc. Byl to hysterický skřek, jakoby úplně cizí hlas.

Pochopila jsem, že nejde utéct. Zády napřed, nohama napřed, rukama napřed. Nijak.

Trvalo to snad pět nebo deset minut. Říkala jsem si, že tohle přece nemůže být konec, a v totální beznaději jsem se loučila se svojí rodinou. Se vším, na čem jsme společně začali pracovat.

Když mě potom strážníci, kteří k pláži přijeli na namátkovou kontrolu, tahali ven, fungovala jsem jako robot, který automaticky poslouchá jejich povely. Když jsem se svlékla, zjistila jsem, že mám na nohou fialové a černé skvrny, všude podlitiny a krystaly ledu.

Celé tělo mi vibrovalo. Až do nemocnice to nešlo zastavit. Plakala jsem a všem okolo jsem se omlouvala. V sanitce, po několika minutách od vytažení, mi naměřili teplotu 35,1 stupně.

Kdo to nezažil, neuvěří, jak vás takový zážitek poznamená. Je to přežití vlastní smrti. Neustále jsem na to musela myslet, vzpomínky se mi vracely. Plakala jsem a doteď mám strach vycházet sama z domu. Při zmínce o ledu jsem si zacpávala uši. Dodnes se na zamrzlou plochu nemůžu podívat, přestože jsem zimu vždycky milovala.

Kompletně jsem přehodnotila svůj život. Těším se z maličkostí, víc si všeho vážím a vnímám svět kolem sebe. Zpomalila jsem. A přitom se stydím a obviňuji se.

Nevím, co by se dělo s rodinou. Stále, když s nimi sedím u stolu a piju kávu, nevěřím, že dýchám, že svírám svými prsty šálek. Proto jsem napsala tento dopis. Doufám, že pomůžu ostatním a že si na mém špatném příkladu vezmou ponaučení. Že svým zážitkem někomu zachráním život.

S odstupem času mám za to, že nade mnou někdo musel držet ochrannou ruku. Bylo neskutečné štěstí, že strážníci na celé obrovské přehradě kontrolovali právě místo, kde jsem se zrovna topila.

Člověk si uvědomí, jak moc vzácný je život na takový zbytečný hazard.

www.mpb.cz